• Jméno Rudolf Vrba mi nebylo neznámé, nicméně jsem doposud nečetla žádnou knihu, která by se zabývala jeho životem. Autor mapuje Vrbův život od dětství a mládí, přes pobyt v Osvětimi, útěk, poválečné aktivity až do jeho smrti v březnu 2006. • Sama pro sebe jsem si knihu rozdělila na dvě poloviny – část před útěkem a část od samotného útěku do konce. • První polovina na mě působila trochu kostrbatě. Možná to bylo tím, že autor je novinář a v okamžiku, kdy měl propojit fakta s nějakými pocity či emocemi hlavní postavy, tak to prostě nefungovalo. Vím, že překlad ani korektura textu nejsou jednoduchou záležitostí, leč nějaké nedostatky v tomto ohledu byly a celý text pak na mě působil trochu nekompaktně. Navíc mi bylo líto, že pro zdůraznění jakékoli příšernosti, využil autor zmínku o dětech, mnohdy i několikrát po sobě. • Druhá polovina, útěkem počínaje, už pro mě byla stravitelnější i přínosnější. Nejspíš za to může skutečnost, že se autor více zaměřil na práci s různými fakty. Překvapilo mě, že ačkoli Vrba a jeho společník vynesli na světlo první popis všeho, co se v Osvětimi děje, nebyla jejich zprávě přikládána důležitost, kterou si nepochybně zasloužila, výpovědi byly často zpochybňovány a celý proces její distribuce na patřičná místa byl velmi pomalý. • Díky této knize vnímám Rudolfa Vrbu jako statečného muže, který výrazně zasáhl do historie a zároveň jako muže, jež se celoživotně potýkal s nejrůznějšími soudy z řad veřejností a zároveň bojoval s přízraky minulosti, které se výrazně podepsaly na jeho osobnosti, ačkoli si to on sám nejspíš nechtěl úplně připustit. Hodnotím 3,5*/5*

Příběh žida Rudolfa („Rudiho“) Vrby, který jako Walter Rosenberg, utekl z lágru v Novákách, aby jej čekal pokud se to tak dá nazvat, důležitější útěk a boj za to, aby se informace o holocaustu dostaly na správná místa a podařilo se zachránit skupinu 200 000 maďarských židů před jistou cestou na smrt. Rudolfova inteligence, jeho spojení s Fredem Wetzlerem, odhodlání postavit se zlu, bezpočet náhod, které jej dělily od jisté smrti stojí základem příběhu o lidské odvaze, odhodlání čelit zlu, informování o zvěrstvech, vybírání si svého okruhu lidí, kterým se dá věřit, boj o to, aby se informace dostaly od hluchých a nevěřících uší až k místům, kde s informacemi náležitě naloží a došlo k záchraně nevinných lidských životů. Walter po válce přijal slovenské jméno, zatímco Fred Wetzler si po celý život své jméno ponechal. Mnozí měli Rudimu za zlé, že po válce nesčetněkrát o zvěrstvech hovořil věcně, jako by odosobněně, dokonce snad jako by se usmíval, ovšem možná to byl jediný mechanismus, díky kterému se Rudi dokázal vrátit k normálnímu životu, a když se to tak vezme, možná pro jeho vyzrálost a fakt, že nebyl zbrklý, dokázal si spočítat pro a proti, a vůbec díky jeho naturelu dokázal holocaust přežít. Jonathan Freedland podává neskutečně čtivý, věcný příběh kdy se seznamujeme s příběhem Rudiho, co stálo na začátku jeho mladého života, což jej připravilo na budoucí strasti. Popisuje fázi života v lágru (Lágr), osudné chvíle, které jej poznamenaly, pomohly mu přežít a stáli u zrodu odhodlání za každou cenu utéci a podat zprávu světu. Poté se autor věnuje útěku (Útěk), přípravám na něj, doslova vteřinami, které rozhodovaly o životě či smrti, úspěchu či neúspěchu celé mise. Ale jelikož útěkem vše nebylo ještě vyhráno, popisují se momenty po útěku, kdy se Rudi s Fredem snaží podat zprávu (Zpráva) na příslušná místa a i na relativní svobodě jim šlo o život. Poslední část Stín popisuje život Rudiho po válce až do jeho smrti. Příběh byl i zfilmován Petrem Bebjakem v roce 2020 pod názvem Zpráva. Kniha je obsáhlá, čtivá, čtenáře nenechá v klidu. Pořád přemýšlíte, jak je možné toto vše vydržet, zakusit a pokud má člověk štěstí a přežije, jak je schopen dál fungovat a nebýt například zahořklý. To ostatně obdivuji u každého přeživšího holocaustu, se kterým sleduji rozhovory. Cítím obdiv, úctu, neschopnost pochopit, jak je vůbec lidská bytost vůbec schopna takových zhůvěřilostí vůči druhému protějšku, pokud je ovšem můžeme za lidské bytosti považovat. A ještě jedna věc, dávala bych to za povinnou četbu již na druhém stupni základní školy, protože co vidím kolem sebe, vracíme se opět tam, kdy buďto jsme k takovým příběhům hluší, schválně je ignorujeme jakoby snad ani nebylo možné, aby se staly, až do bodu, kdy by si snad někdo i takovouto část historie dokonce dovolil popírat.